Olympiáda v době covidu Michal Frantík: Pracovali jsme v extrémních podmínkách

Olympiáda v Tokiu skončila a sportovci, členové českého olympijského týmu, kteří se jí účastnili jsou už zpět v Česku. Jak hodnotí tuto kvůli koronaviru neobvyklou olympiádu masér české cyklistické silniční reprezentace Michal Frantík?

Sice nejste sportovec, ale téměř 25 let se díky různým pracovním pozicím pohybujete kolem vrcholových sportovců, takže vidíte jejich emoce při vítězstvích, ale i prohrách. Prožíváte ty pocity s nimi? Byl jste také na olympiádě v Tokiu. Kam tuto sportovní akci řadíte v porovnání s jinými podniky?
U sportu se opravdu pohybuji s přestávkami řadu let. Nejvíce mě vždy emočně dojímalo a občas mi ukápla i z oka slza, když uspěla má sestra Jiřina, která také závodila na kole. Vždy jsem to s ní emočně prožíval. Ale to je rodina, takže jiná kategorie emocí. Pak samozřejmě úspěch Pavlíny Šulcové, když vyhrála ve špurtu Mistrovství České republiky v silničním závodě a porazila Martinu Růžičkovou a Martinu Sáblíkovou a já byl tehdy s Pavlínou u toho. Pak byl pro mě neskutečným zážitkem finálový zápas Emírova poháru fotbalového týmu Al-Arabi v Kuvajtu, kdy vítězům předával medaile a pohár samotný vládce Kuvajtu, který nás pak pozval k sobě do paláce. A také jsem měl obrovskou radost, když jsme vyhráli Galský pohár v klubu hraný v Kataru. Těch emocí při sportu člověk zažije spoustu, i když sedí na lavičce nebo čeká závodníka v cíli. Ale olympiádu řádím jednoznačně nejvýše. Olympiáda má své výjimečné místo, je vrcholem nejen pro sportovce, ale i pro realizační tým. Jednak už obecnou symbolikou olympiády, kde se smazává barva pleti, vyznání, pohlaví. Je to symbolika míru a přátelství. Spojení sportovců všech národů. Rovnoprávnost všech sportovců, kde se neřeší politické, rasové nebo náboženské vyznání. Samozřejmě i tím, že se pořádá jedenkrát za čtyři roky, a tak se jí účastní opravdu špičkově připravení sportovci. Těch důvodů je opravdu řada, proč je olympiáda a účast na ní výjimečná.

A čím byla konkrétně olympiáda v Tokiu výjimečná?
Už samotným názvem Tokyo 2020, ale v podstatě tato olympiáda byla pořádaná v roce 2021 kvůli pandemii covidu-19. Žijeme ve zvláštní době a tato olympiáda se zapíše do historie, tak jako z jiného důvodu hry v Moskvě nebo v Los Angeles. Ta letošní byla zajímavá tím, že se odehrávala bez diváků. O to víc jsme byli i my překvapeni, kolik místních lidí se sešlo u silničního závodu, kdy po celé trati lidé bouřlivě fandili. Ale je to asi tím, že tento sport se provozuje na veřejném prostranství. Lidé tedy měli možnost ocenit, že je olympiáda a mohou něco málo vidět.  Bohužel do olympijské vesnice jsme se vůbec nedostali, jen na PCR testy. Atmosféru vesnice jsme tedy vůbec nezažili. Pracovali jsme v extrémních podmínkách. Ale přesto si myslím, že má olympiáda smysl a olympijská myšlenka bude nadále pokračovat a překoná tuto zvláštní dobu. Navíc, jak je vidět, pro Českou republiku je medailově úspěšná.  Co bylo ale sympatické, že když jsme byli v karanténním hotelu, tak naproti v paneláku pověsili Japonci českou vlajku, aby nám projevili sympatie.

Japonsko je jednou z mála zemí, kterou jste ještě nenavštívil, kde jste byl poprvé. Jaký na vás udělalo dojem?
Díky veškerým opatřením toho člověk moc neviděl. Naštěstí však silniční cyklistika je sport, který se provozuje na silnici ve venkovním prostředí, takže z okna automobilu jsme trochu z Tokia viděli.  Tokio je velice moderní a vyspělé město s moderními výškovými budovami, vícepatrovými tříproudovými dálnicemi. Všude je čisto i auta na silnicích mají neskutečně nablýskaná, to svědčí o čistotě a pořádku Japonců. Závodilo se kolem hory Fudži s cílem na Fudži speedway aréně, takže jsme měli možnost spatřit přírodu a venkov. Příroda je zde velice bohatá díky teplu a vlhkosti a opět vše v čistotě a udržované. Na každém kroku vidíte japonskou mentalitu, smysl pro řád, systém a pořádek. Pokud vybočíte z tohoto systému, tak Japonci velice složitě improvizují, což je naopak výsada nás Evropanů, zejména Čechů. Díky tomu jsem zažil i pár krizových okamžiků, které určitě ovlivnily i samotné závodníky. S týmem jsme si zažili i spoustu nových zkušeností. Sám jsem si myslel, že mě již nemůže nic překvapit, protože jsem opravdu byl téměř na všech kontinentech kromě pólů a zažil jsem spoustu situací, ale tady to byl opravdu nový zážitek a zkušenost, včetně každodenního PCR testování na covid-19.

Co samotné závody na olympiádě? Můžete se podělit o nějaké zážitky?
Myslím si, že přes veškeré útrapy Michael Kukrle, rodák z Mohelnice a odchovanec uničovské cyklistiky, zvládl závod na jedničku. Byl celý závod v úniku a ještě obsadil velice krásné místo. Patří mu velká gratulace. A myslím si, že jako tým nás to všechny velice semklo. Nakonec jsem byl i rád, že jsem si mohl užít fandění s Japonci v hotelu, když judista Krpálek vyhrál finále a získal zlato a místní Japonce jsem učil naši českou hymnu. Nebo když mi dali potěžkat zlatou a stříbrnou medaili střelci Jiří Lipták a David Kostelecký, byly opravdu těžké. Těch zážitků a emocí člověk v Tokiu zažil opravdu strašně moc. Co nebylo příjemné, tak to obrovského teplo a vlhko. Kvůli tomu jsme potřebovali hektolitry vody a ledu, které jsme měli neustále na trénincích a u sebe. Ice boxy jsme měli plné pití a ledu. Cyklisté museli neustále pít a pod dres si dávat led vsypaný do dámských punčoch. Samozřejmě o to horší a nešťastné bylo to, když při samotném závodě, který měřil přes 200 kilometrů, nás pořadatel jejich vinou neodvedl na 2 občerstvovací stanice pro závodníky a závodníci neměli v ten moment dostatečný příjem vody, pití ani jídla a samozřejmě ani ledu. Byla to opravdu velice napjatá situace nejen pro závodníky, ale i náš realizační tým v reprezentaci. Pak jsme museli jít 4 km s ice boxem do kopce. Chtěl bych opravdu poděkovat všem, kteří český olympijský tým zajišťovali. A samozřejmě kolegům z cyklistického týmu.

Máte i nějakou veselou příhodu z Tokia?
Nevím, jestli to byla veselá příhoda, ale dnes se nad ní pousmívám. Když jsem právě masíroval Michaela Kukrleho, tak nám do masérny přilezl pavouk o rozměru lidské dlaně, kterého vidíte maximálně v ZOO v teráriu. Zavolali jsme našemu doktorovi o asistenci a pomoc. Ten nám poslal provozního místního hotelu. Ale než došel, tak jsme se rozhodli masáž dokončit. Já jsem masíroval a Michael kontroloval pavouka. Když provozní přišel a my se zeptali, jak je moc pavouk nebezpečný a jestli je jedovatý, tak sám nevěděl a řekl, že možná ano. Tak jsme možná zažili i jedno velké dobrodružství.

 Autor: Lenka Klopcová