ROZHOVOR O BAROKU Jedinečná výstava představuje Olomouci římské barokní malířství

Muzeum umění Olomouc a kurátor Zdeněk Kazlepka připravili pro Olomoučany a příznivce výtvarného umění opravdovou lahůdku. Jedná se o výstavu, která na výběru nejlepších děl ze sbírek v České republice a na Slovensku představí římskou školu barokního malířství. Historik umění a kurátor výstavy Zdeněk Kazlepka poskytl v této souvislosti Hanáckému Večerníku rozhovor.

Jaký je hlavní kurátorský záměr výstavy Idea Krásy?

Hlavním záměrem je jak odborné, tak laické veřejnosti představit barokní malířství v Římě. Tento projekt volně navazuje na výstavy benátského, florentského a neapolského barokního malířství, které dříve uspořádal profesor Ladislav Daniel.

Podle čeho jste vybíral malíře a konkrétní obrazy? Co rozhodovalo nejvíc?

Autory obrazů jsou malíři, kteří působili v Římě, ať už dlouhodobě, či krátkodobě, nebo malíři, kteří byli těmito umělci a jejich dílem ovlivněni. Při výběru exponátů rozhodovala především jejich kvalita a také dostupnost. Například obrazy, které pocházejí ze státních zámků, mohly být zapůjčeny pouze mimo sezonu, tj. v zimním období.

Je římské baroko nějak specifické oproti jiným italským centrům a školám? A lze srovnávat italské baroko s barokem moravským?

Římské barokní malířství je již od 18. století označováno jako „římská škola“ (scuola romana). Ta se stala výsledkem symbiózy mnoha různých kulturních tradic. Jejich neustálá konfrontace paradoxně utvářela jedinečný charakter umění vznikajícího v Římě. Naproti tomu školy ve Florencii, Benátkách či Boloni si uchovávaly svébytnou podobu, byť neustále vstřebávaly impulzy přicházející právě z Říma.

Samozřejmě lze moravské baroko srovnávat s italským. Otázkou však je, jak z tohoto poměřování moravské baroko vychází. Nicméně malíř Josef Ignác Sadler, který v Římě studoval na Akademii sv. Lukáše, je příkladem, který obstál.

Staré umění je plné symbolů a odkazů. Je dnešní návštěvník schopen obrazům porozumět, pokud nemá zevrubné znalosti například o křesťanské nebo antické tradici? 

Hlavním tématem mnoha obrazů jsou náboženské výjevy převzaté ať už ze Starého, nebo Nového zákona. S mnoha z těchto zobrazení se běžný divák setkává v každodenním životě i na jiných místech, než je výstavní síň, a proto mu obraz, na němž je např. představena Panna Marie s dítětem nebo Svatá rodina, nepřijde nesrozumitelný. V případech, kterým neporozumí, se buď nechá pohltit vizuální stránkou díla, anebo navštíví jednu ze dvou komentovaných prohlídek, které jsou ohlášeny v programu výstavy.

Na jaký detail nebo symbol byste návštěvníka „naučil“ se dívat, aby k němu obrazy začaly víc mluvit?

Divák by se nejdříve měl zaměřit na celek obrazu, tzn. jak je sestavena jeho kompozice, pak by měl přejít k jednotlivostem, tj. k detailům, a všímat si, jakým způsobem jsou provedené a co je na nich zajímavé. Někdy obraz nezačne na svého pozorovatele mluvit hned, a proto je potřeba, aby o něm divák nejdřív přemýšlel a pak se k němu opakovaně vracel. Jen tak, v dialogu mezi divákem a uměleckým dílem, lze odkrýt jeho smysl.

Který obraz je podle vás pro výstavu klíčový? U kterého díla by se měl podle vás člověk zastavit na nejdelší dobu a věnovat mu pozornost?

Výstava je rozdělena na čtyři tematické a chronologicky následující části, z nichž každá má svůj klíčový obraz. Ale pokud bych měl jeden z nich vybrat, byla by to Cesta na Kalvárii od Cecca del Caravaggio. Toto mistrovské dílo nám ukazuje, že barokní malířství se nezrodilo jen tak z ničeho, ale mělo své kořeny v předchozím období manýrismu, z něhož vyrostli oba zcela protichůdní umělci, zakladatelé barokního malířství Caravaggio a Annibale Carracci.

Přinesla příprava výstavy pro vás osobně nějaké překvapení nebo nové poznání?

Překvapilo mě, jak i na tak malém prostoru, kde je vystaveno kolem 40 uměleckých děl, což není mnoho, je výstava konzistentní a působivá. Rovněž tak mě potěšilo i několik děl, z nichž čtyři jsou ze soukromých sbírek, která jsem dříve neznal a která jsem zde mohl vystavit vůbec poprvé.

Je tato výstava jedinečná ve smyslu koncentrace nejlepších barokních děl z České republiky a Slovenska na jednom místě?  

Myslím, že ano. Umělecká díla se zde vzájemně velmi krásně doplňují. Bez tří exemplářů ze Slovenska by výstava nebyla úplná. Chyběli by nám zde caravaggisté (Cecco del Caravaggio, Angelo Caroselli, Pietro Paolini), bez kterých si nelze barokní malířství v Římě vůbec představit.