GLOSA Olomoucký fotbal – zkouška dospělosti

Když sleduji poslední vývoj kolem olomouckého fotbalového klubu SK Sigma, pravidelně mě přepadá potřeba něco okomentovat, na něco zavzpomínat, něco z minulosti, o čem se dnes znovu diskutuje,  uvést na pravou míru, k něčemu současnému se naopak názorově vyjádřit. Přece jen  „hodně pamatuju“, řadu let jsem byl předsedou dozorčí rady klubu, zažil  jsem s klubem jak veleúspěšné sportovní chvíle, tak i těžké časy, např. ty kolem nepříjemné  aféry, jejímž dopadům tehdy klub čelil.

Na přelomu let 2012/2013 jsem se pokusil prosadit vnitřní systémovou změnu fungování klubu, zavést přísnou profesionalizaci jeho managementu  a oddělení každodenního řízení klubu od „funkcionářů, kteří měli převzít primárně kontrolní roli v rámci tzv. německého modelu fungování společnosti. Cíl byl tehdy zřejmý. Bylo čím dál tím jasnější, že způsob, jak byl klub řízen a financován v prvních dvou porevolučních dekádách, se přežil, přestat stačit jak z hlediska zdrojů, tak i formy práce, v konkurenci s tím, jak se vyvinuly jiné české kluby a celé fotbalové prostředí. Bylo jasné, že model negeneruje ani dostatek financí pro rozvoj klubu a jeho sportovní konkurenceschopnost, ani dostatečné personální profesionální zázemí, odpovídající novým nárokům na metody sportovního managementu. Přes počáteční deklarovaný souhlas se však velmi brzy ukázalo, že skutečné změny zůstaly jen na papíře, reálná praxe se brzy vrátila do starých kolejích. Ukázalo se, že nikdo jiný si změny nepřál (a pokud si je někdo ze soukromých akcionářů přál, z klubu netrpělivě odešel).  Tehdy jsem neviděl jinou možnost, než dát jasně symbolicky najevo, že s takovým vývojem nechci mít nic společného, nejsem ochoten jej jako hlava města personálně „krýt“ a zaštiťovat, a jako primátor jsem, poměrně  bezprecedentně, z funkce nejvyššího představitele klubu odstoupil.

Mohl bych teď po letech „dělat chytráka“, načechrat si ego a přihřát  polívčičku tváří v tvář současnému vývoji, který potřebu radikálních změn ještě zásadně prohloubil,  třeba komentářem ve stylu vančurovského „vždyť jsem vám to říkal“ z Rozmarného léta. Historii ale dobré úmysly, které se nepodařilo zrealizovat, celkem zaslouženě nezajímají, dnešek navíc ukazuje, že i tehdy zamýšlené změny by byly dnes nedostatečné. Pokud by něco navíc mělo současný klíčový moment vývoje olomouckého fotbalu charakterizovat, měla by to být právě rezignace na ego, osobní bolístky a pravdy. Ostatně právě souboj silných „alfa samců“ o dominanci byl u kořene tehdejších a mnoha pozdějších problémů Sigmy a jako ponorná řeka se jeho dozvuky vynořují dodnes. Osobnosti, které v prvních dvou dekádách spolupracovali v efektivní synergii, využívající jedinečných dispozic té které z nich, posléze mezi sebou vykopaly příkopy a pustli si nesmiřitelně do křížku, což zcela logicky poškozovalo klub jako celek. A často nedokázaly pochopit, že už dávno nejde o to prosadit svoji pravdu, že se svět kolem změnil a nutně se musí změnit i něco zásadního v jádru fungování klubu . K fotbalu možná patří  ještě mnohem více než jinde, že si zde muži plní své klukovské sny, i ve velkém kolektivním vedení bez jasného vlastníka se spousta chlapů může cítit tak trochu jako malý  „Abramovič“, jako prezident velkého evropského klubu, člen boardu , sportovní boss, člověk, který je u toho, když se píše historie.

Změnu, kterou dnes olomoucký fotbal potřebuje, je možné přirovnat k přechodu do fáze dospělosti. V dospělosti je potřeba si přestat na něco jenom hrát, přestože za tím často byla obrovská práce, která přinesla spoustu ovoce, za které je potřeba i dnes ex post poděkovat (což v nervózní atmosféře plné emocí logicky nezaznívá). Sigma potřebuje průhledný model s jasným vlastníkem, který do rozvoje klubu a jeho každodenního fungování investuje velké prostředky, spolu s tím však získá i jasnou rozhodovací pravomoc a ponese zodpovědnost a riziko. Nemůžu se pouštět do komentářů, zda nabídka, která je dnes na stole, takové parametry splňuje, neznám ji. Pevně však věřím, že ti, co o ní budou rozhodovat, dají přednost dlouhodobé perspektivě klubu pro budoucnost před zažitými stereotypy. A jsem si jist, že všichni, kteří mají  fotbal skutečně v srdci, si ve světě olomouckého fotbalu i v budoucnu své místo najdou.