V Turecku jsem zažil atmosféru sedmdesáti tisíc lidí, říká Jan Rajnoch

Když na podzim přicházel do Sigmy, měl velmi nevděčnou pozici. Právě byl odejit ze Slovanu Liberec a přišel do týmu, který se potýkal s problémy ve druhé lize, umocněnými protesty fanoušků, kterých se účastnil, i když s nimi neměl nic společného. Poté však přispěl svými výkony k rozletu, který se zastavil až na prvním místě FNL. Kdo je nový kapitán Hanáků?

Odkud pocházíte, a kde jste udělal první fotbalové krůčky?

Narodil jsem se ve Frýdlantu, ale dětství jsem strávil v Praze. Rodiče potom asi pět let pracovali v Liberci, kde jsem zkoušel lyžovat. Když jsme se ale s rodiči vrátili do Prahy, kde lyžovat moc nejde, tak jsem začal hrát fotbal. Šel jsem na nábor do Sparty, kde mě nějakým zázrakem vzali, a celou dobu vyrůstal v mládeži ve Spartě. Jak dlouho jste ve Spartě hrál? Asi do devatenácti let. Dostal jsem se i do Áčka, a i když jsem za něj nikdy nehrál, nakoukl jsem do kabiny a hodně mi to dalo. Potom jsem hrál za béčko, až přišla nabídka na hostování z Mladé Boleslavi, kde jsem strávil rok.

Kam vedly vaše další kroky?

Chvíli jsem byl na hostování v Xaverově, ale po půl roce jsem natvrdo přestoupil ze Sparty do Bohemky. První ligový zápas jsem odehrál v Budějovicích, kde jsem dával i gól. Sparta i Bohemians jsou fanouškovsky silné tábory, jak se díváte na podporu aktivních fanoušků? Tak jak se dívám… samozřejmě, že jsou potřeba, to je snad jasné. Když jsou lidé pozitivní a fandí, tak se týmu hraje opravdu jinak, dívám se i na jejich produkce. V Turecku jsem zažil atmosféru sedmdesáti tisíc lidí, a to si tady nikdo snad neumí představit.

Co vám do života dalo působení v Turecku?

Hlavně spoustu zážitků. Sice se říká, že pro nás je kvůli tamější mentalitě těžké si zvyknout, ale já to zvládnul v pohodě. Pravda je, že v některých věcech je s nimi těžké vyjít, ale v některých jsou daleko před námi. Například? To by bylo na dlouhé vyprávění. Obecně jsou ochotnější a příjemnější než Češi, ale na druhou stranu, když člověk něco potřebuje, tak to trochu déle trvá.

A po fotbalové stránce?

Lidé říkají, že turecká liga nemá kvalitu, ale ať si tam zajede a uvidí parádní zápasy. Dva televizní kanály se věnují jenom fotbalu, další sporty kromě basketbalu tam moc nemají. Fotbal je tam číslo jedna, kolem něj se všechno točí. Když se hraje zápas Fenerbahce – Galatasaray, tak lidi stojí, nepracuje se, nic, to je úžasné. Objevil se už ve vaší kariéře moment, kdy jste přemýšlel nad jiným povoláním, než být fotbalistou? Poslední rok jsou ty momenty čím dál častější. Dřív se mi to nestávalo, teď už ano. Věk člověk také nezastaví, v zahraničí se na něj moc důraz neklade, když má hráč kvalitu, tak může hrát dlouho, ale tady se hodně prosazují ti mladší hráči. Pořád ale chci ještě něco dokázat, i v tomto věku si myslím, že tomu mám co dát.

A máte vzdělání na to, abyste mohl dělat něco jiného?

Nejsem vyučen, ale studoval jsem na gymnáziu a pak na vysoké škole. Tu jsem však musel přerušit, protože to nešlo dát dohromady, nebo možná šlo, ale… Jaký obor? FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu, pozn. red.). Ale učit bych určitě nešel, mám jiné věci, kterým se věnuji. Člověk v tomhle věku už přemýšlí nad budoucností a já těch věcí mám hodně, co bych mohl dělat.

Jak se „upekl“ váš přestup do Sigmy?

Volal mi Láďa Minář, po něm také trenér Kalvoda. Cítil jsem tu opravdový zájem, navíc jsem dostal dobré doporučení od olomouckého Radka Kováče, který o mně také s trenérem mluvil. Dal jsem na ten první pocit, rychle jsem se rozhodl, a druhá liga vůbec nehrála roli. Sigma je tradiční klub s nádherným stadionem, ale my teď musíme máknout, abychom Sigmu vrátili tam, kam patří, protože mančaft tady je normálně prvoligový.

Fanoušky Sigmy jste zažil už v dresu Liberce, teď vás kladně přivítali v týmu. Kam olomoucké fanoušky řadíte?

Myslím, že jsou tady fanoušci v pohodě, i za Liberec se mi tady vždycky hrálo dobře. Atmosféra je taky vždycky solidní, a kdybych to měl srovnat, je to hodně podobné s Libercem, oba tyto fanouškovské kotle jsou v pořádku. Nedivím se vůbec olomouckým fanouškům, že po zápase byli naštvaní, mají na to právo.

Když se daří, tak vás plácá po ramenou každý, když se nedaří, tak je potřeba si to „vyžrat“ i z druhé strany. Máte ve světě oblíbený fanouškovský tábor?

Moc to nesleduji, vím jenom, co jsem zažil v Turecku, tam ta atmosféra byla opravdu neskutečná. A přál bych každému z fanoušků, aby to mohl zažít a kus z toho si přenesl zpátky sem. Svoje kouzlo mají fanoušci na Bohemce, které jsem zažil. Ale jinak speciálně klub, který by mě zaujal fanoušky, nemám. Vím, že olomoučtí také jezdí ven a jak jsem řekl – vždycky tu byla skvělá kulisa, takže uvidím, jak moc se mi zaryjí do srdíčka. S pyrotechnikou se zase vrátím k tomu Turecku. Jednu dobu to tam bylo velmi populární. Tak populární, že to nakonec museli zakázat, protože už šlo o život nejenom fanouškům, ale i hráčům. Sice to pouští dál, ale jsou tam takové postihy, že třeba na další zápas nesmí fanoušci na stadion. Potom ale zjistili, že bez diváků to není dobré, a tak začali pouštět na stadion ženy a děti do dvanácti let. Hrál jsem ten slavný zápas, kdy na Fenerbahce bylo padesát tisíc žen a dětí.

Bylo ženské fandění o hodně jiné, než mužské?

Právě že ani moc ne. Ženský to mají naučené od chlapů a snažily se fandit stejně. Samozřejmě ten zvuk byl trošku jiný :-).              

-mva-