Už více než rok vzniká v Brně dvojice soch sv. Cyrila a Metoděje, které po dokončení ozdobí vstupní pilíře poutního areálu na Velehradě. Jejich spoluautora Vladimíra Matouška jsme se ptali na vše, co s touto prací souvisí, protože každé umělecké dílo má svůj příběh a je třeba ho vnímat v širším kontextu.

 {titulek}

Pane Matoušku, mohl byste na úvod krátce představit své rodné kořeny, rodinu?

Můj otec pracoval jako architekt – urbanista, maminka byla stavař, umělecké sklony jsem snad zdědil po pradědečkovi – malíři a fotografovi z Uherského Hradiště. Moje paní je lékařka se specializací na psychiatrii, děti většinou žijí a pracují v Brně, mladší část z nich studuje v Olomouci.

Jak se vyvíjela cesta k umělecké profesi, kdo formoval váš umělecký rukopis a kde hledáte inspirační zdroje?

V 16 letech mne velmi oslovilo moderní malířství od Cézanna až po Mondriana. Později jsem začal vnímat také sílu sochařství skrze Michelangela, ale také Giacomettiho a Henryho Moora. Z dostupných zdrojů jsem pronikal více do dějin umění, silně mne zaujalo egyptské a etruské umění, zejména výraz působící jakoby zevnitř na pohled strnulých soch. Myslím, že jako výrazný vliv mohu uvést i východní umění. Na rukopis snad zapůsobilo i to, že jsem restauroval a kopíroval staré sochy v moravských kostelech (Pannu Marii, postavy svatých).

Od roku 1980 se věnujete původní autorské tvorbě. Mohl byste čtenářům některá témata, soubory, realizace krátce představit? Najdeme v nich něco společného, jakousi niť, která vše spojuje?

Jedna z mnoha definic umění zní, že je to schopnost podívat se na staré věci novým způsobem. Témata, která lidi zajímají, jsou stejná napříč historií i kulturami. Z univerzality námětů a touhy po novém pohledu vyvstala u mne řada titulů z volné tvorby, jako např. Modlitba, Mnich, Prorok, Mystik, často i v opakovaném zpracování. Speciální zaměření sleduji v postavách ze Starého i Nového zákona a také ve zpracování plejády výjimečných osobností křesťanství – svatých. Nit, která to vše spojuje, je Duch.

V jednapadesáti letech jste se pustil do studia teologie na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí a jak jste zvládal studium skloubit s množstvím rodinných a profesních povinností?

Původně to mělo dva důvody – získat plynulý přehled vývoje naší kultury až po dnešek a získat formální vzdělání, abych mohl vyučovat. Nakonec se k mé plné spokojenosti splnila první pohnutka. Učit – výtvarku nebo teologii – se mi nepoštěstilo. Se studiem nebyly potíže, protože mne to zajímalo a bavilo, díky toleranci mé paní nebyl problém ani v rodině. A profesně – k sochaření je teologie nejlepším doplňkem…

V diplomové práci jste se zamýšlel nad „možným vlivem současného umění na duchovní život člověka“. K jakým závěrům jste dospěl?

Podtitul zněl: Situace umění a církve na počátku 21. století. A předmětem zkoumání: proč si většinou nerozumějí a vzájemně ze sebe nečerpají. Závěr nebyl úplně optimistický, ale reflektoval zároveň řadu aspektů dobré vůle, jak z oblasti umění, tak církví, směřujících k dialogu a porozumění zejména v naší západní kultuře.

Podoba nových soch sv. Cyrila a Metoděje pro Velehrad vychází z realizace, kterou si u vás před lety objednala Kongregace sester sv. Cyrila a Metoděje. Dílo bylo tvořeno pro vestibul budovy gymnázia v Brně, jejíž jsou sestry zřizovatelem. Proč jste se společně s Radimem Horákem po souhlasu sester rozhodli s podobným/stejným návrhem vstoupit do veřejné výtvarné soutěže, kterou vyhlásilo olomoucké arcibiskupství? V čem se velehradské pojetí liší od předlohy?

Pokud vytváříte obraz, představu osobnosti, snažíte se pochopit její úsilí, promeditovat její nitro, vcítit se do ní. Když máte pocit, že se to povedlo, že je to pravdivé, vyjádříte to vizuálně – v mém případě sochou, plastikou. A jestliže se to i povede a máte pocit, že dílo promlouvá a nabývá schopnosti zprostředkovat smysl, pak je práce umělce u konce. Na určitou dobu je námět pro umělce uzavřen. Alespoň do doby, než radikálně změní životní postoj. To se u mne nestalo, a proto jsme se se spoluautorem R. Horákem rozhodli prezentovat formálně podobný návrh, o kterém jsme neměli pochybnost. Každá tesaná socha je ovšem sama o sobě originálem, zvláště v jiném materiálu. Kámen sám o sobě jí dá jiné vyznění již z podstaty jiné techniky opracování.

Jistě jste zvažovali, zda dílo do koncepce velehradského poutního areálu zapadne. Stane se součástí pomyslné vstupní brány, sochy sv. Cyrila a Metoděje budou vévodit nikám před pár lety dokončených pilířů a budou uvádět poutníky do míst spjatých s počátky naší víry, státnosti, kultury… Co vše ovlivnilo soutěžní koncepci, co bylo pro ni důležité?

Samozřejmě vše co zaznělo v otázce. Nejdůležitější však bylo zdůraznit sílu osobního nasazení obou bratrů, nasazení, které fascinuje ještě po 1150 letech, spolu s vírou upřenou za horizont tohoto světa.

Jaký máte vztah k poutním místům? Co pro vás osobně znamená Velehrad? Prozradíte místo, na které se rád vracíte?

Poutní místa jsou pro mne důležitá, uvědoměním si toho, co se tam přihodilo. Ať už je to zjevení nebo událost ze života, narození, smrt, zápas o víru. Velehrad je pro mne spojen s velkým společenským pohybem, který jste sám zmínil – s počátky víry, státnosti, kultury. Intimnějším místem je sv. Kliment v buchlovských kopcích, s odkazem Velehradu pevně spjatý. Myslím, že pro pochopení síly fenoménu bratří ze Soluně je dobré vidět jejich rodiště, působiště v Cařihradu, ale také kláštery na Athosu, na Ochridu, Řím. To byla poutní místa, která na mne asi zanechala stopu, a která se v tvorbě jejich obrazu nějak promítla. S rodinou navštěvujeme mariánská poutní místa – pravidelně Svatý Hostýn, zhruba každý druhý rok putujeme s polskými přáteli do Čenstochové, občas na Turzovku. Na všechna místa se rád vracím.

Mohl byste obě postavy světců krátce představit?

Opravdu vynikajícím a čtivým způsobem představuje Konstantina a Metoděje ve své knížce Petr Piťha. Většina dojmů a obrazů, které jsem si o nich vytvořil, pochází od něj. Držím představu ušlechtilých mužů, které je dnes těžko potkat. Natož ve sféře vysoké politiky, kde se oba pohybovali. Mužů čestných, výjimečně vzdělaných, tvůrčích, ale také odvážných, důvěřujících Božímu vedení, mužů tvořících ne vlastní, ale Boží dílo…

Přemýšlel jste o tom, jak budou lidé vnímat autorskou invenci. Přeci jen to bude dílo atypické, které se vzdaluje „tradičnímu pojetí“ věrozvěstů?

O tom, abych se vymanil z tradičních pojetí (ale přesto na tradici stavěl), přemýšlím celý život. Jak bylo řečeno výše – rád bych se podíval na staré věci novým způsobem. A samozřejmě myslím na to, jak bude dílo vnímáno, jak bude komunikovat.

Jak návrh hodnotila odborná porota, která vybírala ze třinácti projektů, které byly následně během turistické sezóny prezentovány v olomoucké katedrále sv. Václava?

Cituji z protokolu o průběhu soutěže: „Postavy z bílého kamene (…) lze vnímat jako alegorii učenců se sochařsky velmi přesvědčivou stylizací. Tváře prezentované na přiložených fotografiích modelu působí oduševněle. Bílý pískovec vyniká na pozadí.“

Jak se „rodí“ takové umělecké dílo, než dostane finální podobu?

Jedním slovem – pomalu. A je to dobře, pokud je dostatek času. Protože každé dílo potřebuje pohled a korekci z časového odstupu, tedy alespoň v mém pojetí. A postup – nejprve soustředění na předmět, osobu, obrazové informace, životopis, vcítění se. Potom kresby, sádrové modely, konzultace s architektem (spoluautorem), fotografie, doprovodný text, konzultace s kameníkem, vytvoření návrhu. Pokud je návrh přijat, následuje výběr materiálu přímo v lomu. Blok kamene o více než 12 tunách je pak již v kamenické dílně „rozvrtán“ na dva menší bloky pro sochy a dva podstavce. Mezitím sochař vytvoří předlohy pro kopírování do kamene – modely 1:1, v tomto případě ze dřeva, sádry a polystyrenu. Pak lze začít s tzv. tečkováním, což je kopírovací metoda s ověřením jednotlivých bodů při odsekávání kamene podle modelů. Když je dílo takto otečkováno, zbývá na něm již minimum přebytečného materiálu (1 – 4 cm). Pak následuje dotažení konečného tvaru, výrazu, volby struktury povrchu, retuše případných kazů, hydrofobizace, příprava k dopravě. Mezitím architekt ve spolupráci s kameníkem a stavebníky upraví výklenky pro plastiky, osadí kamenné podstavce, dozdí je a začistí. Následuje doprava na místo a osazení soch jeřábem. A když se tohle vše podaří a nic se nepokazí, nespadne, neurazí… je vyhráno, všichni se radují a může se chystat oslava.

V jaké fázi jsou sochy nyní?

Teď jsou sochy v kamenické dílně ve fázi „tečkování“, jehož podstatu jsem naznačil výše.

Pokud by se podařilo v příštím roce najít dostatek dárců a vybrat potřebnou částku, kdy by mohlo dojít k umístění soch na Velehradě? Symbolicky by se tím uzavřel projekt, který se sochami již před lety počítal.

V okamžiku, kdy bude dostatek peněz na zaplacení všech potřebných nákladů, může být práce ukončena během přibližně šesti měsíců. Pokud by se tedy povedlo získat částku během roku, mohli by být postavy obou světců na Velehradě na počátku léta dalšího roku, případně i dříve.

Jak vy osobně vnímáte sv. Cyrila a Metoděje? Kdyby mohli solunští bratři promluvit vaším hlasem, co by bylo jejich poselstvím pro dnešní dobu?

Jako bych je slyšel. Nebojte se! Nemějte strach z cizích zemí ani z cizinců! Buďte pravdiví a odvážní! Důvěřujte – Bohu i lidem! Buďte velkorysí jako my, kteří jsme nelitovali útrap, abychom vám, neznámým cizincům, přinesli lásku, světlo, život.

Martin Kučera

Umělecký sochař Vladimír Matoušek se narodil roku 1956 v Brně. V letech 1973 – 1978 studoval u malíře Petra Skácela. Je ženatý, s manželkou Vlastou mají sedm dětí. Pravidelně vystavuje na domácí půdě (kupříkladu klášter v Teplé, brněnská katedrála na Petrově, konvent Milosrdných bratří v Brně, Dolní Kounice, Velká Bystřice), ale i v zahraničí (Belgie, Rakousko, Francie, Německo, USA, Austrálie). V loňském roce získal ve veřejné výtvarné soutěži zakázku na realizaci nových soch pro Velehrad.

Převzato z webu www.ado.cz