GLOSA Tržnice jako symbol

V Olomouci ji nelze minout. Chodím kolem, jezdím kolem takřka každý den. Olomoucká Tržnice má polohu, která protíná hlavní trasy (jak se dnes odporně dobově říká) městské mobility. Je na jednom z hlavních uzlů MHD, automobilista, vozící děti do školy, cestující do práce či za nákupy ji míjí stejně jako pěší, pohybující se po centru města. Spousty věrných zákazníků ji zejména o víkendech nemíjí, nýbrž je jejich cílem na pravidelných cestách pro čerstvou zeleninu, ovoce či květiny. V tomto směru je Tržnice místem legendárním. O to však smutnějším a neutěšenějším.

Před zhruba dvěma lety město s velkou pompou vypsalo koncesní řízení, které mělo pro Tržnici najít nového provozovatele a investora její komplexní rekonstrukce. Byla to šance vytvořit na tradičním místě minulých generací, které beze změn dožívá v zanedbaném stavu, něco nového: moderní tržnici, jak ji známe z měst západní Evropy. Nikdo se nemusel obávat, že bude příležitost využita ke změně funkce území, všichni podnikatelé deklarovali, že chtějí vybudovat právě Tržnici pro výpěstky místních farmářů, květinové trhy, obohacené o gastronomické speciality a celoroční program akcí, oživujících toto místo na spojnici historického a moderního centra města. Přípravy výběrového řízení se ujal útvar hlavního architekta města, který je v Olomouci proslulý nikoliv jako pracoviště, vytvářející vizi rozvoje města, nýbrž jako spolehlivý garant nerozhodování a stagnace. Dle očekávání zasvěcených formuloval podmínky řízení tak, aby eliminovaly jakoukoliv podnikatelskou invenci a ekonomickou logíku, do řízení se tak nepřekvapivě nikdo nepřihlásil (kromě jedné nabídky, vytvořené předem s vědomím, že nesplňuje podmínky s cílem využít zamítnutí k mediální sebeprezentaci).

Po blamáži koncesního řízení následovala fáze vypouštění dýmovnic. Tehdejší rada města svěřila Tržnici do správy Výstavišti Flora jako danajský dar, tj. bez prostředků na její rekonstrukci. Floře tak nezbývá nic jiného než trochu občerstvit prostředí tím, co umí, tj. záhonky s květinami, a umýt prodejní stoly. Na zbytku území se už měsíce odehrává tristní divadlo. Tržnice se proměnila v místo takřka permanentní instalace kolotočů v bezprostřední blízkosti centra města, jádra památkové rezervace. Voda se zavřela nad velkohubými řečmi o vykoupení objektu historické Tržnice od soukromého vlastníka, ze všech deklarací zůstal očekávatelný závěr: nicnedělání. Z nedávného interview náměstka Pejpka víme, že politická reprezentace si klade natolik ambiciózní cíle, že se chce pokusit vypsat architektonickou soutěž na řešení území, cokoliv reálného tam ale prý může vzniknout za deset, dvanáct let. Přeloženo de češtiny to znamená „nikdy“, protože politik, který klade vlastní cíle do doby, před jejímž příchodem se uskuteční několikeré další volby, negarantuje nic. Oprava Tržnice za několik desítek milionů korun není žádnou strategickou investicí typu spalovny či podzemního parkoviště pro centrum města, které se plánují desetiletí.

Na Tržnici (po většinu víkendů opuštěné) se tak pouze prohání vítr mezi kolotočářskými atrakcemi. Stala se symbolem přístupu dnešních komunálních politiků k městu: Kdo nic nedělá, nic nepokazí. Skutečnou práci simulují nekonečné prázdné řeči a vytváření koncepčních materiálů do šuplíku. Tedy prozatím. Na obzoru se šikují „noví, mladí, kteří se nezakecají“. S pečlivě vystajlovanou kšticí se rozhodli ukončit nicnedělání a začít si s městem aktivně hrát. Jako první hračky si vyhlédli divadlo a filharmonii. Když už nic nerozvíjíme, proč bychom ještě nezkusili ohrozit dědictví předků. (mn)