GLOSA Svoboda začíná v duši každého z nás

Mám velkou radost, že jsem se mohl účastnit slavnostního odhalení a požehnání památníku, připomínajícího hrdinství Milady Horákové a památku obětí komunismu na mé domovské Právnické fakultě UP. Moc rád jsem při té příležitosti se setkal s autorem díla Otmarem Olivou, děkanem Václavem Stehlíkem a dalšími. Nejvíc si ale vážím toho, že se myšlenku vytvoření památníku Milady Horákové podařilo realizovat. Zvlášť když bude denně na očích budoucích právníků.

Od pádu totalitního režimu v naší zemi už uplynulo hodně času. Dost na to, abychom brali svobodu jako samozřejmost a zapomínali na to, v čem tkví podstata nesvobodného režimu. Odhalení památníku odhodlané právničky a statečné občanky Milady Horákové teď beru jako impulz k takovému zamyšlení. Na to, že svoboda není žádnou samozřejmostí, se totiž dá strašně snadno zapomenout, přičemž se to pak náramně těžko ex post napravuje.

Ze životopisu Milady Horákové víme, že ač po svém věznění za války moc dobře znala útrapy, jaké umí způsobit člověku zvrhlá moc totalitního zločinného režimu, zůstala v Československu i po únoru 1948. Bylo nanejvýš zřejmé, že je novému, neméně zločinnému režimu velkým trnem v oku, přesto ale pomáhala dalším lidem a odmítala nabídky k emigraci. Statečná byla i po zatčení, kdy s hlavou vztyčenou vzdorovala fyzickému i psychickému trýznění. A ustála i situaci, kdy k soudní frašce, kterou proti ní a dalším obžalovaným vedl komunistický soud, nosili estébáci rezoluce „pracujícího lidu“, žádající tresty smrti a jejich co nejrychlejší vykonání.

Říkám si, kde se brali ti lidé, kteří jsou podepsáni pod peticemi různých závodních či uličních výborů. Co to bylo za lidi, kteří si výslovně přáli co nejrychlejší popravu vlastenky, ženy, matky a bývalé vězenkyně z koncentráku. Byla to nějaká historická anomálie, nebo je to normální stav lidstva? A kde by takoví lidé byli dnes? Podle mého názoru to bohužel nejspíš žádná anomálie není. Stačí nahlédnout do duševních bažin tisíců hnusných komentářů například na sociálních sítích. Lidí, kteří s cynickým klidem přejí smrt migrantům, Ukrajincům nebo třeba Romům, jsou zástupy.

Myslím, že svoboda začíná v každém člověku, v jeho nitru a v jeho nastavení. Není to otázka státního zřízení, není to věc represivních složek, ale toho, co mají lidé v duši. Pokud je někdo schopen přát to nejhorší dnešním slabým, byl by nepochybně schopen podepsat i petici za urychlení procesu a zúčtování se „zrádci pracujícího lidu“. Je celkem jedno, jestli tihle lidé stojí u šibenice s Miladou Horákovou, se zájmem sledují hořící hranici s domnělou čarodějnicí nebo sedí před monitorem počítače, kam zrovna píšou nějakou hodně šťavnatou jedovatou slinu.

Je to v lidech. Věřím tomu, že kdyby bylo v zemi víc Milad Horákových, svobodu by si společnost vzít nenechala. Rád bych byl optimistou.

Matouš Pelikán,

člen městského zastupitelstva a právník