Sto tisíc z hazardu, aneb jak spáchat volební harakiri

Bez složitých formulací kolem a kolem je nad slunce jasné, že ODS se občas chová stejně citilvě, jako pověstný slon v porcelánu. Sto tisíc na sponzorském daru od hazardní společnosti Bonver je totiž spíš za trest, než že by to straně pomohlo: nezbohatne, ovšem lidí naštve ještě víc, než za časů paní Nagyové alias Nečasové.

„Pokud ta firma legálně podniká, má povolení, platí daně, zaměstnává lidi, tak já osobně nevidím žádný problém. My osobně jsme podporovali princip, který se zrovna provozovatelům výherních automatů nelíbí,“ uvedl uničovský starosta a lídr olomoucké kandidátky ODS Dalibor Horák pro server rozhlas.cz. Jenže v tom je právě ten zakopaný pes. V nepochopení úplně všeho.

Hazard byl, je a bude. Je nevymýtitelný, podobně jako prostituce nebo alkohol. Do této skupiny lidských neřestí ovšem patří, a nejedná se o žádnou politickou proklamaci odpůrce automatů, ale o nespočet výsledků seriózních vědeckých studií, které říkají jasně: hazard je závislost a vede k závažné trestné činnosti. Přesto, že jde o podnikání podle zákona.

Jenže ony se lidské zákony sem tam mění. Není tak daleko doba, kdy byl (i na našem území) zcela legální prodej heroinu, a to i dětem, jako medicína proti kašli. K jeho úplnému zákazu došlo až v roce 1924, a do té doby byl půlstoletí volně prodejný, tudíž byl legálním "podnikáním". Tento jeden ilustrativní příklad chce říci asi toto: zaprvé, pakliže je hazard v roce 2016 legální provozovat, neznamená to, že za dalších pár let stále ještě bude; za druhé, naznačená proměnlivost legislativy jasně říká, že politik, alias morální autorita, by měl být tak nějak nadčasově svéprávný a při smyslech, aby dokázal rozpoznat, že co je legální, nemusí být ještě v pořádku.

Olomoucká ODS a hazard: letitý milostný vztah

ODSka to ale rozpoznat neumí. Nejsou tak daleko poslední komunální volby, kdy v opozici vůči Petici proti hazardu strana zvolila za svůj ústřední volební slogan (Pomáháme městu...), že dá 100 milionů občanskému sektoru (kterážto částka odpovídá ročnímu příjmu radnice z automatů, o nichž byla právě řeč). Dokonce se na kandidátce strany objevil zákeřně se usmívající zaměstnanec Endlovy společnosti, čímž dostal zdravý rozum na prdel podruhé.

Přijmout oficiálně sponzorský dar od hazardní firmy je v době, kdy debata o zákazu hazardu celospolečensky ne že začala, ale je v plném proudu (a rozhodně není tématem naivních a zlých socialistických utopistů), zkrátka krokem vedle a průšvihem jako hrom; strana na těch sto tisících nezbohatne, ale dokonale naštve lidi. Ke cti straně slouží pouze fakt, že dar přijala na transparentní účet, a ne někde pokoutně pod rukou.

Horák se sice po zveřejnění sponzorského daru vyjádřil, že osobně je pro omezování hazardního podnikání, otázka ale je, zda mu to věřit: ono už samotné jednání s kýmkoli z hazardní společnosti znamená jeho uznání a legitimizaci, čehož by se seriózní politik měl jednoduše vyvarovat.

Jak z toho ven? Nesnadno

Z uzavřeného kruhu se nevyskakuje jednoduše. Je jasné, že zákazem hazardu by se pouze rozproudil černý trh, a města by přišla o spoustu peněz na všechny ty velkolepé předvolební sliby. Pokud ale veřejné správě a - ještě hůře - politickým stranám poskytneme morální právo všechny ty peníze, akceptujeme prostor, který může vybízet ke korupci: ona většina sponzorů totiž za ten svůj milosrdný sponzoring pak obvykle něco chce, a ne každý jim potom umí říci NE.

Cesta přece může existovat. Je jednak v politické kultuře zvolených zástupců, kterým by mělo být samozřejmě jasné, že s provozovateli veřejných domů, prodejci drog a provozovateli rulety se zkrátka nevyjednává, a to ani neoficiálně, zkrátka vůbec; jednak může být řešení jednoduše v tom, aby veškeré příjmy veřejných rozpočtů z hazardu (připusťme, že ho tedy nezakážeme...) plynuly ze zákona přímo do státní kasy, tak, aby úplně minuly místní samosprávy. To by se pak začaly dít věci.

Vlastimil Blaťák

Autor veřejně prohlašuje a na rovinu uvádí, že je osobně zaujatý: v nadační činnosti pro podporu neurologických dětí, kterou již pátým rokem vede, přijal na jeden rok sponzoring hazardní firmy. V momentě, kdy se "sponzoring" začal obracet v přímé a nepřípustné ovlivňování chodu nadace, se raději na krev rozhádal, než by se nechal řídit zájmy někoho jiného. Čtenář jej tedy může považovat za osobně zaujatého. Na druhou stranu osobní zkušenost, kterou učinil, pokud má být obecným jevem, pak pánbůh s námi.